Radka Mandlová za volantem Mercedesu Actros 450, společnosti ICOM Transport

Trak, truck, kamion, tirák – to všechno jsou názvy pro jedno jediné – obrovské auto a za volantem sedí žena….

Nákladní flotila Mercedes – Benz Actros – ICOM Transport: foto: Zdeněk Nesveda

Na našich cestách nejsme nikdy sami, protože máme za sebou skvělé zázemí a dobrou rodinu..

Když jsem udělala několik rozhovorů s dívkami za volantem autobusu, tak mě ani nepřekvapilo, že i za velkými traky sedí ženy. Přesto jsem byla velice zvědavá jaké jsou,

jaké mají starosti a jak vlastně žijí. Ono, co si budeme povídat, v dnešní době není vůbec jednoduché sedět za volantem malého auta, což teprve kolosu, na který já bych snad ani nenastoupila. První telefonický kontakt byl velice příjemný a tak mi dovolte, abych vám představila ženu za volantem, která bere své povolání vážně, zodpovědně a s grácií vlastní ženám.

Radka Mandlová, pochází z automechanické rodiny a auto prý uměla řídit dřív než se to vlastně podle zákona smělo. Je vdaná a má již dospělou dceru Kláru a momentálně žije v Praze.

Tak tedy první otázka:

Čím jste vyučená a jakými profesemi jste dosud prošla a jak jste si vlastně zajistila kvalifikaci na TIR?

Asi mi to nebudete věřit, ale chtěla jsem studovat hotelovou školu, ale to nevyšlo. Protože jsem tíhla k jazykům, vystudovala jsem gymnázium a tak vlastně dneska ovládám celkem perfektně čtyři světové jazyky. Je to němčina, angličtina, ruština a španělština. Pro mé dnešní povolání ta nejlepší kvalifikace.

Protože jsem se opravdu ráda učila, udělala jsem si ještě marketingové kurzy se zaměřením na obchod a nějaký čas jsem pracovala ve vedoucí funkci obchodního řetězce, ve kterém jsem se stala i členem mezinárodního týmu.

Se současným manželem jsme začali podnikat a zřídili jsme si malou autodopravu a tak céčko bylo samozřejmostí, abych mohla sama zajišťovat, co bylo potřeba. Když podnikaní začalo stagnovat, pořídit si k C a k profesáku ještě „Ečko“, bylo nevyhnutelné.

Jak se na vaši profesi dívá rodina ?

Moji rodiče jsou na moji, tak trochu excentrickou povahu docela naladěni, nakonec práce za volantem je práce jako každá jiná. A dcera? Ta měla tendenci se mnou tak trochu chlubit – ne každá maminka řídí truck.

A to, že ho mohu řídit i s manželem, dokazuje, že mám velice zodpovědnou dceru, na kterou se mohu spolehnout. Takže bych jí i tak trochu chtěla poděkovat, že je taková, jaká je.

Od kdy jste řidičkou kamionu a kam jezdíte a s kým?

Na kamionu jsem od roku 2009, jezdím hlavně ve „dvojce“ se svým mužem a vlastně jen mezinárodku.

Začínala jsem na přepravníku – takže jsem si zařídila nejen soupravu, ale i různé značky osobních aut, věřte mi, že navážení na plošiny přepravníku je opravdu adrenalinová zábava. Nájezdy jsou velmi vratké.

Nejdál jsem byla ve Španělském Cádizu, nejseverněji pak ve skotském Glasgow.

Řídila jsem Volvo 420 a Iveco Stralis ještě s „fofrklackem“ – čili v manuálu a s rychlostními mezistupni, to byla klasická řidičská škola. I když řidičáky jsem dělala na 40 let staré IFĚ a to teprve byl zázrak, rozjet a hlavně pak zastavit. Párkrát jsem seděla i ve Scanii – momentálně jezdíme, jako ostatně všichni v naší firmě, s Mercedesem Actros 450 v plném automatu – tohle auto už za vás myslí téměř na všechno. Řídí se lépe než osobák a poskytuje komfort, který je plně dostačující pro každého. Vždyť já v něm trávím více času než doma a ročně najedu cca 100.000 km, takže přes 600.000 už budu mít „v rukách“ určitě. Přesně to ale spočítané nemám.

A teď nemohu položit jinou otázku, než tu obligátní – jak vás berou muži jako kolegyni?

Zatím jsem se stkala jen s velmi málo negativními reakcemi od kolegů, obvykle berou ženu za volantem jako zpestření dne. Možná i proto, že se mnou jezdí manžel.

Nic víc mi paní Radka ani neřekla, přesto jsem tak trochu vyzvídala, až jsem se dozvěděla, že se občas stane, že ji muži tak trochu podceňují, ale nejen ji, ostatní ženy také, jakoby jim nevěřili, že tu práci zvládnou.

Jak trávíte povinné přestávky na cestách, když se octnete většinou v obležení mužů?

Ve dvojicích je to trochu lepší, než když řidič jede sólo. Povinné přestávky jsou jen 9 hodin po předchozích 9 odřízených a 9 coby spolujezdec. K tomu se připočítá doba nakládky nebo přepřah, to potom sotva zvládnete malou hygienu a něco uvařit k snědku. Čas volna obvykle prospíme, abychom nabrali sílu na další cestu. Jako „jednička, “ čili samostatný řidič – máte povinné volno obvykle 11 a více hodin a to už se stihne i pár slov s kolegy, nějaký film na notebooku, nebo knížka.

Zmínila jste hygienu, stačí zastávky u pump?

Naše momentální práce je na hygienu v podstatě komfortní. Obě továrny mezi kterými pendlujeme při přepravě zboží a obalů, mají zázemí na vysoké úrovni. Jedna pamatuje dokonce i na řidičky. Ale mnoho kolegů a jistě i kolegyně mi dá z pravdu, že vynálezce vlhčených kapesníčků by měl dostat Nobelovu cenu .

Zastávky u pump, převážně v Německu, jsou v některých případech nutné, je pravda, že pro nás nejsou moc laciné, ale jsou vždycky velice čisté.

Co se týká tzv. PWC (parkoviště s WC), jsou jednoznačně nejlepší v Evropě ve Francii.

Tam už se začaly dělat tzv. samoočistné WC a dokonce WC s vlastní desinfekcí a se zabudovanými sprchami k užití gratis.

Máte nějakou trasu, o které můžete říci, že vám nesedí nebo naopak?

Nedá se říci, že by nějaká trasa byla vysloveně ošklivá, své kouzlo mají dokonce i okresky i když občas při vyhledávání místa vykládky nebo nakládky i zakufrujete. Většinou je to tím, že máte přesnou adresu místa určení, ale to je na hony vzdálené opravdovému místu, kde zrovna musíte být.

Spíše nepříjemné je zimní počasí ať jste kdekoliv- z toho má respekt asi každý řidič, ať už profesionál, nebo víkendový. Rozdíl je jen v tom, že my vyjet musíme vždycky.

A nejhezčí nebo nejhorší zážitek ?

Nejhezčí zážitky mám určitě z cest po Španělsku, které oba s manželem milujeme. Ať už s místními obyvateli, mezi kterými máme spoustu přátel, nebo třeba jen z parkovišť, kde se vždy sešla neuvěřitelně nesourodá parta lidí z Česka i Slovenska, kde se o víkendech i grilovalo ve velkém a bylo vždy spousta legrace.

Nejhorší zážitek je určitě vykradení našeho trucku, kdy zloději v noci projeli neoficiálním parkovištěm u slovenské Žiliny a zdecimovali jak nádrže s naftou, tak kabiny. Neuvěřitelné, že bylo přes 15 vykradených aut, nikoho z nás nic neprobudilo i když nám brali elektroniku, peněženky, složky s doklady od kamionu. Někteří kolegové přišli i o osobní doklady. Slovenská policie na nás tehdy hleděla, jako bychom se okradli sami, zdrželi nás celý den. Až policista střídající směnu nám nenápadně naznačil, že máme být rádi, že jsme útok ve zdraví přežili. Asi tenkrát věděl své. A to bylo snad to nejhorší, co nás potkalo, nikomu ten strašný pocit nepřeji.

A teď ještě k vlastní práci okolo auta – nakládka, vykládka, odplachtování a někdy i nějaký ten defekt. Jak jste na tom?

Obsluha kamionu je pro mě celkem snadná, jsem „konstrukčně“ a fyzicky zdatná, takže nemám problém ani s nakládkou z boku, ani střechou. Navíc se o nás firma opravdu skvěle stará a návěsy máme v perfektním technickém stavu, takže tady se o žádných problémech nedá vůbec mluvit.Hůře jsou na tom asi holky, které nedosahují výšky alespoň 165 cm. Ty už se asi dost nadřou.

A přepřah je technicky snadno proveditelný, jen se nesmí poplést přesný postup.

Já si umím i vyměnit kolo na tahači i na návěsu. Je ale fakt, že mám následně problém dostat „balón“ , což je výraz pro kolo návěsu, zpět na držák pod návěsem, nebo dovnitř návěsu. Váží totiž 130 kg. (Tady musím ještě podotknout, že už jsem si myslela, že znám řidičskou hantýrku, ale mám se pořád ještě co učit a díky zato.)

S klidem opravím třeba i vzduchovou hadici, to vše mě totiž už dříve naučil můj manžel, což je moje nesporná výhoda. Na těžkou práci mám vlastně svého „kolegu“ a proč ne?

Na druhou stranu věřím, že by mě firma nenechala v úzkých a v případě, kdybych měla defekt a byla sama, a v mém okolí by se nepohyboval nikdo z kolegů, určitě by mi poslali servisní vůz.

Co byste chtěla zlepšit, změnit a popř. udělat jinak ?

Ve svém dosavadním životě asi nic, jsem velice spokojená tak, jak to je. Jezdím pro firmu již 5 let a jsem opravdu spokojená a doufám, že i firma s mojí prací. To, že jsem projela celou západní Evropu je jakýsi bonus za opravdu zodpovědnou a kvalitní práci. Ale chtěla bych poděkovat našim precizním dispečerům, kteří své práci rozumí a klukům z dílny kteří nám pokaždé vyjdou vstříc a v neposlední řadě technikům, kteří dokáží zajistit i nemožné, třeba i po telefonu.

Takže můžeme říci, že na našich cestách nejsme nikdy sami, protože máme za sebou skvělé zázemí a dobrou rodinu.

A já jen poděkuji za krásný rozhovor a popřeji mnoho dalších šťastných kilometrů.

Alena Veliká – ICOM Transport, Modrá vlna